Základní životní hodnoty dospělého člověka

Hodnotou rozumíme zobecnění snahových tendencí člověka a přitažlivost zamýšleného cíle (proč cosi konkrétního chceme, co nás nejvíce zajímá). Člověk je jediný ze živých tvorů schopen specificky lidské činnosti – hodnocení. Některé věci a jevy považuje pro svůj život za významné, jiné za méně významné či bezvýznamné. Můžeme dokonce říci, že věci samy o sobě jsou většinou svým způsobem bezcenné do té doby, dokud se člověk k jejich hodnotě nevyjádří, pokud nepozná, jakou cenu pro něj mají.  „Životní hodnoty jsou tedy věci, které jsou pro nás důležité, abychom si mohly vážit sami sebe, za kterými jdeme. Dělí se na ty, které jsou pro nás nejvíce, nebo nejméně důležité. Jsou to hodnoty, kterých si ve svém životě nejvíce ceníme, kterých se držíme a která aplikujeme“. Proto můžeme konstatovat, že hodnocení je tedy bytostnou součástí lidského myšlení a prožívání; jeho prostřednictvím vyjadřuje člověk svůj vztah ke světu, k lidským výtvorům, k ostatním lidem, ke společnosti. Šíře hodnot, s nimiž se ztotožňujeme, vyjadřuje i šíři našeho pohledu na svět, schopnost chápat bohatost a mnohotvárnost života. Ukazuje nám i složitost cesty lidského rodu od počátku dějin až po současnost. Jedná vlastně o řídící mechanismus osobnosti každého člověka. Význam hodnoty se navenek projevuje kvantitativním hlediskem (kolik času, energie a prostředků) a hlediskem časovým (co dříve). Hodnoty tvoří relativně stabilní a subjektivně odstupňovanou strukturu, která působí jako životní program. 

V průběhu života dochází k zákonitým změnám, jejich původem jsou změny probíhající ve vnitřním vztahovém rámci každé osoby. Nakonečný zdůrazňuje důležitý zvrat v životě dítěte, který přináší změnu hodnot v ranném dětství: původní biologické hodnoty, jejichž podstatou jsou smyslové příjemnosti, se mění, když jsou některé z nich dítěti zakazovány a na jejich místo nastupují sociokulturní hodnoty, které jsou často spojeny s nepříjemnými povinnostmi (přestat si hrát a pomoci). Tak do života vstupují první rozpory mezi chci a nesmím a mezi nechci a musím. Avšak tyto nesnáze jsou překonány záhy novými potřebami a perspektivami, přestávají působit jako nepříjemné vnější tlaky a stávají se pro mnoho lidí samozřejmostmi (počínaje osobní hygienou a určitými morálními normami konče). 

Převratná doba s sebou přináší stále častěji rozpory a rozdíly v hodnotách a postojích dospělých a adolescentů, neboť jedna i druhá generace vyrůstala za jiných podmínek a těžily z jiných zkušeností. Měřítka příslušníků té které generace jsou tím jednoznačně modelována. Z pozice mladých lidí působí hodnoty a postoje rodičů na jedné straně jako nesmyslná obhajoba tradic a překážka pokroku. Na druhé straně tento tlak způsobuje posun ve směru uvolnění patriarchální struktury rodiny. 

Hodnoty ale prostě jsou; jsou a platí v té míře, v jaké uspokojují druhé lidi; můžeme je měřit podle toho, jakým lidem a jak hluboké uspokojení poskytují. Můžeme se k nim stavět jako ke skutečnostem, které lze poznávat, analyzovat, vysvětlovat i srovnávat – a do kterých lze také víceméně účinně zasahovat; neboť právě skutečnost je nám dána nejen k tomu, abychom ji poznávali, ale abychom v ní a s ní aktivně žili. Ani naše hodnoty nejsou pouhé ano nebo ne, nejsou jenom náš souhlas nebo nesouhlas s nějakou skutečností, nýbrž sami jsou skutečnost, zahrnují naši životní zkušenost, naše skutečné vztahy a větší nebo menší znalosti toho, co hodnotíme; plynou z naší letory, našeho prostředí nebo nějakého aktuálního impulzu; nesou v sobě větší nebo menší počet praktických aplikací nebo důsledků, kterých jsme si víc nebo míň vědomi: Zkrátka jsou složitou a mnohostrannou skutečností, kterou opět můžeme poznávat, analyzovat, vysvětlovat a srovnávat, zpracovat nebo opravit. Je-li nám naše hodnota objektem, pak je nevyhnutelně objektem mezi objekty, hodnotou mezi hodnotami; není sama na světě. Vzniká z konkurzu vnitřních zevních příčin, odpovídá celému shluku potřeb, má spoustu vztahů k jiným hodnotám. Nemůžeme objektivně rozhodovat, která z těchto hodnot je platná a která neplatná; to je zpravidla vyhrazeno naší sympatii, ale můžeme zjišťovat, které jejich složky se navzájem vylučují a které jsou slučitelné; které potřeby v té či oné zůstávají neuspokojeny…Skutečné hodnoty nejsou ideje v hlavě, nýbrž činné síly, jež formují náš život. 

Každý člověk vnímá životní hodnoty jinak – někdo hromadí statky, jiný vědění, další společenské pozice, jiný moc. Na základě toho stanoví Farková koncepci šesti hodnotových typů: ekonomický, mocenský, estetický, teoretický, sociální a náboženský. V. E. Frankl (in Farková) dělí hodnotové kategorie do tří typů:

  • Tvůrčí hodnoty – aktivita, produktivita (snaha něco umět, dělat, tvořit). Jsou to aktivity, které přetvářejí vnější svět. Není podstatné, co člověk dělá, ale jak to dělá. Není podstatný druh práce, ale způsob, jak je vykonávána (s nasazením – bez zájmu, poctivě – nepoctivě).
  • Zážitkové – reagují spíše v přijímání vnějšího světa. Jedná se o prožitek spojený s vnímáním přírody, umění, vztahu jako něco prožít, někoho milovat, atd.
  • Postojové hodnoty – realizují se v osudových situacích, které nejsou ovlivnitelné. V takových situacích může člověk uskutečnit hodnotový výkon tím, že přijme své utrpení. Určité životní okolnosti (úraz, nemoc) mohou způsobit, že člověk pozbude možnost realizovat tvůrčí a zážitkové hodnoty (schopnost nalézat smysl, stanovisko, postoj a vyrovnání i ve zcela beznadějné situaci - vůle po smyslu). Postojové hodnoty

však může uskutečňovat, dokud dýchá a je při vědomí. 

Smysl života dospělý člověk nalézá především uskutečňováním svých hodnot. Zatímco smysl je vždy vázán na jedinečnou a jednorázovou akci, jsou hodnoty platné obecně. 

Je zřejmé, že to, co považujeme za cenné a hodnotné, je do značné míry ovlivňováno našimi potřebami a zájmy. Každý člověk potřebuje ke svému životu řadu materiálních statků, které mu umožňují zachovávat se při životě, žít v rodině, pracovat. Potřebuje obydlí, přiměřenou míru tepla a světla, rostlinnou a živočišnou potravu. Člověk ovšem nepotřebuje jen jíst a pohodlně bydlet, dobře se oblékat; k životu potřebuje i „pocit bezpečí mezi sobě blízkými lidmi, porozumění druhých lidí, vzájemnou náklonnost, pomoc v obtížných situacích, kdy si neví rady. Ve skutečnosti, ale i v literatuře bychom nalezli mnoho příkladů, jakým neštěstím je pro mnohé lidi samota, opuštěnost a nepochopení, odloučenost od blízkého člověka a jak těžko člověk snáší posměch, znevažování, urážky“. Z toho vyplývá, že životní hodnoty každého člověka jsou uspořádány do určité stupnice (hierarchie) podle osobní významnosti. Pořadí hodnot v našem životě je závislé na věku jedince, jeho povaze, zájmech a představách o tom, čeho by v životě chtěl dosáhnout. Přes všechny tyto individuální rozdíly se pravděpodobně shodneme na některých společných stanoviscích – některé hodnoty mají spíše hmotný, materiální, praktický ráz a některé zase duchovní, mravní a charakterový ráz. Tyto hodnoty můžeme označit také za hodnoty kulturní – např. vzdělání, práce, vlastenectví. Některé hodnoty mají bezprostřední význam, jsou prvotní, primární, některé sekundární, druhotné, které jsou sice také důležité, ale jejich získání a užívání závisí na zajištění hodnot primárních. Dále můžeme rozlišit hodnoty, zaměřené spíše k osobnímu, individuálnímu životu, k vlastnímu chování a jednání (poctivost, čestnost, štěstí) a hodnoty, které mají výrazně společenský ráz, které se týkají našeho života mezi druhými lidmi ve společnosti (svoboda projevu, politického názoru). Všechny tyto hodnoty jsou ve vzájemných vztazích nadřazenosti a podřazenosti podle toho, jaké životní cíle si vytyčujeme. Podle situace a podle našeho celkového zaměření jsou pro nás proto některé hodnoty cílové (finální) a některé zprostředkující (instrumentální). „Hodnoty jsou však nepostradatelné pro každou společnost, neboť:

  • vytvářejí společenské závazky mezi jedinci,
  • působí na individuální a kolektivní identitu,
  • vytvářejí jistoty ve vzájemném styku, jsou důležitým spojovacím prostředkem mezi generacemi, mohou omezovat silné a ochraňovat slabé“.

Jak z daného vyplývá, hodnoty v širokém smyslu jsou vše, co jedinec v životě chce, po čem touží. Každý si vytváří svůj systém hodnot, ten pak ovlivňuje jeho integraci s prostředím i jeho pohled na sebe sama. Setkává-li se člověk s novou zkušeností, dává jí určitý smysl v souladu se svým systémem hodnot, který slouží jako měřítko, s nímž je svět srovnáván. Systém hodnot může mít charakter spíše žebříčku či pyramidy s jedinou hodnotou na vrcholu, nebo spíše obdélníku nebo krychle, kde stojí vedle sebe řada hodnot přibližně rovnocenných. Potřeba životního smyslu je uspokojována nejvíce pomocí hodnot, které mají nejvyšší pozici v hodnotovém systému. Je-li rozsah těchto hodnot dostatečně široký (tj. je-li systém uspořádán spíše obdélníkově než pyramidově), mohou se hodnoty snadno vzájemně zastupovat a hodnoty ztracené nebo nerealizované jsou snadno nahrazeny jinými. Tak zůstává životní smysl zachován i např. při kritických hodnotových ztrátách. Např. je-li pro zaměstnaného ženatého muže významnou hodnotou jak jeho zaměstnání, tak i rodina, literatura, poznávání přírody a vztah k příteli a ztratí-li vlivem vyšší moci některou z hodnot, zůstávají mu jiné hodnoty a proto, i když ztráty želí, neztrácí životní smysl. S případy ztráty životního smyslu se setkáváme spíše tam, kde je jedinec fixován na jedinou hodnotu (např. člověk, který žil jen pro své povolání, nevěděl proč žít a začal např. uvažovat o sebevraždě poté, co musel zaměstnání ze zdravotních důvodů opustit. Při pyramidovém uspořádání je výhodná situace tehdy, leží-li u jedince na vrcholu pyramidy hodnoty spíše nadosobní (pravda, dobro, služba společnosti, užitečnost života pro druhé), než hodnoty úzce osobní (majetek, zdraví, osobní štěstí).

Hodnoty dospělého člověka

Dřívější vázanost na skupinu vrstevníků se nyní obvykle oslabuje ve prospěch intimního soužití v manželství a v nové rodině, pro jejíž založení nadešla nejvhodnější doba. Najít životního partnera a přizpůsobit se uspokojivě nárokům rodinného soužití je zajisté velmi náročný úkol a bývá také jedním z nejčastějších zdrojů napětí tohoto období. 

Tělesná a duševní výkonnost dospělého je dosud na vrcholu, pružnost a pohotovost je plně vyvažována vytrvalostí. Práce se stala životní potřebou, mocně vzrostla zásoba vědomostí a zkušeností, organizační schopnosti se plně rozvíjejí. Mnozí pracovníci v tomto období získávají vedoucí postavení a subjektivně prožívají tuto fázi života jako vrcholnou. 

Nemoc, úraz a pobyt v nemocnici jsou pro lidi v tomto věkovém období tíživější než dříve. Znamenají pro ně vyřazení z normálního pracovního a společenského života, v němž jsou zpravidla plně zaujati. 

Také rodinný život má obvykle ustálenou formu a všechny rušivé vlivy jsou přijímány jako tíživé, neboť rodinný život poskytuje zázemí pro angažovanost pracovní a společenskou. Jejich děti jsou nyní ve školním nebo v mladistvém věku a častějším zdrojem starostí než dříve. Potřeba zajistit budoucnost dětí se stává velmi aktuální úkolem. V této fázi života si také rodiče zpravidla plně uvědomují hodnotu školní přípravy pro další život a zvyšují nároky – jde jim o to, aby jejich děti nepromarnily čas a příležitosti. Na druhé straně plné zaujetí pracovní omezuje mnohdy jejich čas pro rodinný život a výchovu. 

Ve starším dospělém věku se začíná ohlašovat úbytek sil. I když pracovní produktivita mívá již sestupný směr, vytrvalost a pracovní zaujetí jsou silně zachovány. Kromě toho vrcholí schopnost hodnocení, systematického myšlení, tvoření shrnujících koncepcí. Dovedou hodnotit svoji vlastní minulost. Jejich děti postupně dospívají a odcházejí z rodiny. Fáze rodičovská a její životní hodnoty se mění, někdy končí a přechází z pravidla plynule ve fázi prarodičovskou. Vždy však tyto změny přinášejí osobité nároky na přizpůsobení a nebezpečí jisté osamělosti. Proto se ohlašuje i nutnost hledat si novou životní náplň z hlediska blížícího se odchodu do důchodu. 

Grecmanová, Urbanovská ve výzkumu zjistili „lidé vysoce oceňují emocionální hodnoty, které by měly být dodržovány jak v politice, v politickém systému, tak i v běžném mezilidském soužití: čestnost, tolerance, integrita, autentičnost, otevřenost, hodnověrnost, spontánnost, upřímnost, radost z experimentování, schopnost dialogu, spolehlivost, přímé jednání, pluralita, člověk v centru dění, neexistence chudoby a bídy, odstranění hladu ve světě, ochrana životního prostředí“. Zjištěné hodnoty vypovídají o samotné škále životních hodnot. V současnosti lidé věří, že nejdůležitější hodnota je zdraví, láska, štěstí, peníze, vzdělání a přátelství. Následují úspěch, kariéra, materiální zajištění. Je to pesimistická představa, nebo reálný pohled? 

Mgr. Miroslava Firytová 
Agentura SBLIŽUJEME.CZ 
www.sblizujeme.cz

POUŽITÉ ZDROJE:
GRECMANOVÁ, H; URBANOVSKÁ, E.: Hodnota výchovy – výchova a hodnoty.      Pedagogika CZ, roč. 48, č. 1 (1998) s.76-78
FARKOVÁ, M.: Vybrané kapitoly z psychologie. 2. vyd. Praha: Universita Jana Amose             Komenského Praha. 2008. 334 s. ISBN 978-80-86723-64-8

FARKOVÁ, M.: Dospělost a její variabilita. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 136 s.        ISBN 978-80-247-2480-5

NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie organizace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005.   228 s. ISBN 80-247-0577-X

MATOUŠEK, O.a kol.: Základy sociální práce. 2.vyd. Praha: Portál. 2007. 312 s. ISBN  978-80-7367-331-4

PLASOVÁ,R.: Životní hodnoty adolescentů. Učitelské noviny, roč. 110, č. 45 (2007), s. 18

ROSENZWEIG, M.: Životní hodnoty. Komenium Praha, 1991. 28 s. ISBN 80-05426-07-2

Česky English

Hudební vystoupení, koncerty, oslavy, svatební obřady. Hudba klasická, filmová, swingová, populární. Hra na housle, klavír a klávesy