Kompetence k lásce

(Zveřejněno 20.3.2012) Mnoho lidí dnes žije single a hledá štěstí či naplnění svého života v práci, v kariéře. Jednoho dne ale pozná, že mu něco schází. Že mu chybí někdo, s kým by mohl trávit večer, kdo by si vedle něho mohl sednout a vyslechnout jej, poradit nebo pomoci. Pak si konečně uvědomí, že to něco je vztah, přátelství. Láska. Máme doopravdy ale ty správné kompetence k lásce? A co to vlastně kompetence jsou?

Žít s lidmi a mezi lidmi je velké umění, jehož kořeny vidí sociologie hlavně v úctě k lidem, ohleduplnosti (jako přirozené vlastnosti kulturního člověka), taktu a v estetickém cítění, z nichž vychází prakticky celá dnešní společenská výchova. Úcta k lidem sice vyplývá z lásky k nim, ale mít lidi rád neznamená mít rád pouze svoji rodinu a přátele. Člověk nesmí být lhostejný a necitlivý ani k utrpení lidí třeba na druhé straně zeměkoule, pouze proto, že je nezná a jsou daleko. Ani prázdné fráze o přátelství mezi národy, o humanismu, o solidaritě nesvědčí o lásce k lidem, nejsou-li podložené činy. Mít lidi rád znamená spojit do harmonického celku jak lásku k lidem jako celku, tak i lásku k lidem jako k jednotlivcům. Až z takto chápané lásky, z tohoto opravdového a hlubokého humanismu se zákonitě rodí úcta k lidem, kladný vztah k člověku, jeho akceptování.        

Máme-li se zamyslet nad kompetencemi k lásce, jako úkolem výchovy pro budoucnost společnosti, musíme se nejdříve seznámit s pojmem láska a kompetence. Encyklopedický slovník definuje lásku jako „citový vztah“, kompetence pak (z lat.): „příslušnost, působnost, pravomoc“. V čem bude spočívat výchova a jaký bude její úkol pro naplnění kompetencí k lásce? Odpověď můžeme hledat již u Maslowovy hierarchie potřeb. Kde citový vztah, tedy potřebu sociálního styku, porozumění a vzájemné pomoci, vzájemných kladných citů a citových projevů se samotnými členy rodiny, kamarády, přáteli, s erotickým partnerem i se spolupracovníky, klade mezi základní potřeby jedince. Hlavní roli zde hraje „jednota vnitřního s vnějším, okolním světem, neboť každá potřeba je potřebou něčeho, vztahuje se k něčemu v prostředí“. A jak píše Čáp „je možné očekávat, že lidské potřeby nejsou neměnné, mohou se vyvíjet, kultivovat“. Zde právě hraje velkou roli výchova, protož stejně jako potřeby, i podoby lásky se s věkem vyvíjejí a jsou v různých kulturách různé. Nejvýraznějším typem lásky je samozřejmě erotický vztah – láska pohlavní, ale známe např. i lásku k dítěti, mateřskou, k rodičům, k přátelům, zvířatům, k věcem. Ze vztahu lásky pak má vyplývat vztah lásky k druhým lidem, který se v dějinách křesťanství projevoval účinnou sociální aktivitou.  Ať již ve škole, při zájmových činnostech nebo v rodině. Vždyť právě v rodině by měly mezi manželi panovat takové kulturní vztahy, které jsou založené na ohleduplnosti a taktu. Základním předpokladem tohoto je hluboký citový vztah, vzájemná úcta, ryzí přátelství a harmonický pohlavní život. Oba partneři musí mít snahu vycházet si navzájem vstříc, ale mít i dobrou vůli občas ustoupit. To všechno dohromady můžeme nazvat skutečnou láskou, ke které vychováváme i naše děti, jdeme jim příkladem a předáváme zkušenosti. Je-li potřeba lásky v sociálním styku (osobních vztazích, pomoci, porozumění) naplněna, silně mobilizuje jedince, motivuje jej jak ve složce sociální, tak i výkonové. Emoční vztah rodičů k dítěti je zde kladný, všichni vykonávají společné činnosti v dobré náladě i pohodě a rodiče projevují porozumění pro dítě jak v běžných, tak i náročných situacích. Prožívá-li jedinec ale záporný emoční postoj druhých lidí, např. vyrůstá pod vlivem výchovy s množstvím přísných trestů, projevuje se u něj citová deprivace, má chronicky nepříznivou náladu, nízké sebehodnocení, je neklidné, jeho pozornost je snížena, což vede opakovaně k pracovním neúspěchům.

V minulosti se výchova jedince tradičně přenášela z generace na generaci, pevně vymezeným souborem tradic a zvyklostí, a spolu s náboženstvím a kulturou podporovala v jedinci přísné svědomí, spjaté s pocity viny a hříšnosti, pevnými zásadami. Od druhé poloviny 20. století nastupuje ale výchova povolnější, kde lidé oceňující spíše konzum, jsou si méně jistí sami sebou a svými hodnotovými orientacemi, řídící se názory druhých lidí. „Rodiče podporují, aby se dítě řídilo názorem skupiny vrstevníků, filmů, sdělovacích prostředků, aby se od ostatních nápadně neodlišovalo. Dobré přizpůsobení se pak klade nad vnitřní zásady a věrnost jim“. Ne nadarmo se říká: kdo nemá kamaráda, nezaslouží si žít. Není totiž náhodou, že se od něho lidé odklánějí. Ke šťastnému manželství patří i zdravé a dobře vychované děti. Nenásilně již od útlého věku vedeme ke společenské výchově, pravidlům. Úctě, slušnosti a ohleduplnosti k druhým lidem je učíme přirozeně při každé příležitosti, hlavně vlastním příkladem. Doporučuje se do sporů dítěte s ostatními vrstevníky nezasahovat. Dítě se při nich pomalu naučí samo rozpoznávat dobré kamarády, pozná, že někdy musí ustoupit, zjistí, že časem přebolí nejen rozbité koleno, ale také zrada nebo ztráta přítele a zklamání v citech. Lepší se připraví na období dospělosti. To ale neznamená, že k těmto zážitkům dítěte budeme zcela lhostejní a necháme jej na pospas ulici nebo hromadným sdělovacím prostředkům, jejichž působení na děti je značné. Ve srovnání s výchovou ve škole nebo v rodině jsou hromadné sdělovací prostředky zcela nenápadné, a již proto velmi efektivní. Proto musíme na dítě působit nejen vyslovenými názory a hodnocením, ale i životním stylem (způsobem života), tedy nejen materiálními a duchovními hodnotami, ale projevem určitého názoru, životní filosofií. Člověk se rodí čistý (tabula rasa) a pouze zkušenosti a zákony jej zkazily. Tímto jsme vlastně odpověděli na otázku, kde získá člověk jako jedinec kompetence k lásce, nutné pro výchovu generace a budoucnost české společnosti.

Proto pojďte s námi na speed dating a hledejme spolu. Jsme přesvědčeni, že to vyjde. 

Mgr. Miroslava Firytová 
Agentura SBLIŽUJEME.CZ 
www.sblizujeme.cz

Použité zdroje:

ČÁP, Jan. Psychologie výchovy a vyučování. 1. vyd. Praha: Karlova universita, 1993.    416 s. ISBN 80-7066-534-3.
KOLEKTIV AUTORŮ. Malý encyklopedický slovník A – Ž. Encyklopedický institut   ČSAV. 1. vyd. Praha: ACADEMIA. Nakladatelství Československé akademie    věd, 1972. 1456 s.

MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, s. r. o., 2007. 310 s. ISBN 978-80-7367-331-4.

Česky English

Hudební vystoupení, koncerty, oslavy, svatební obřady. Hudba klasická, filmová, swingová, populární. Hra na housle, klavír a klávesy